Madison, James (1751-1836) Americký státník a politický filosof. Madison prožil dětství ve Virginii v letech před americkou revolucí (1776-83). Roku 1780 se stal jedním z delegátů kontinentálního kongresu za Virginii a byl zde významným obhájcem amerického nacionalismu. Těšil se úctě díky svým klidným, ale pronikavým argumentům.
V letech 1784-1786 byl členem virginského zákonodárného sboru, kde vedl úspěšný odpor proti konzervativcům, kteří se snažili zvrátit liberální náboženskou politiku státu.
Madison byl jednou z nejdůležitějších osobností v ústavodárném shromáždění Spojených států v roce 1787 a v následném sporu o ratifikaci. Byl zvolen do nové Sněmovny reprezentantů, kde za svého působení od roku 1788 do roku 1797 překvapil mnoho pozorovatelů, protože se stal vůdcem opozice proti centralizujícím a technokratickým tendencím Alexandra HAMILTONA, ačkoli dříve s Hamiltonem spolupracoval jak v obhajobě podobné politiky na začátku osmdesátých let, tak v podpoře nacionalistické strany v ratifikačních sporech. Svou opozicí vůči Hamiltonovi a dalším federalistům napomohl vytvoření Republikánské strany první moderní politické strany - jež v roce 1800 zajistila zvolení Thomase JEFFERSONA do presidentské funkce. Madison pracoval jako státní sekretář od roku 1801 do roku 1809, kdy se stal po Jeffersonovi presidentem. Během šestnácti let v úřadech výkonné moci jakoby však opět změnil své stanovisko. Zbavil se nepřátelského postoje k iniciativám národní vlády, přestal odmítat její ochranu manufaktur a podpořil ustavení národní banky. Válka proti Británii (1812-15) jej přinutila změnit pasivní a původně pacifistickou republikánskou politiku ekonomického nátlaku. Po odchodu z presidentské funkce na odpočinek v roce 1817 nezastával už žádný veřejný úřad (až na' krátké členství v ústavodárném shromáždění Virginie v roce 1829), ale nepřestával publikovat své politické názory.
Tak jako je tomu v případě mnohých jiných amerických politických myslitelů (ale i některých evropských, například Edmunda BURKA), nejsou Madisonovy myšlenky o politice vyjádřeny v nějakém systematickém pojednání, ale v polemických pamfletech, esejích, oficiálních dokumentech, projevech a dopisech. Některé z nich jsou či~ě teoretické. Madison byl znalcem klasiků západního politického myšlení, zvláště těch, kteří patřili do liberální a republikánské tradice. Je však pro něj typické, že se neomezoval jen na politickou teorii. Při přípravě na svou roli v refonně americké konfederace v roce 1787 vynikajícím způsobem zvládl i historii starověkých a moderních konfederací. Jeho politick.,é myšlení se vyznačuje pevnou a logicky zdůvodněnou věrností liberálnímu REPUBLlKÁNSTVÍ, která se pojí se zdravým hodnocením nedokonalosti všeho praktického konání i slabostí teorií.
Tento skeptický postoj nevedl Madisona k opuštění politické teorie, i když kvůli nepoužitelnosti odmítal socialismus a utilitarismus. Principy Madisonovy politiky zahrnují teoretické zásady lockovských přirozených práv, jež jsou přizpůsobeny republikánskému světu anglických kolonií v Americe. Madison znovu potvrdil LOCKOVO prohlášení, že náboženská svoboda je základním přirozeným právem, protože je proti přirozenosti lidské mysli nechat si diktovat své přesvědčení, a že legitimní vláda je ustavena smlouvou ne k nebeské spáse, ale pro pozemský užitek. Tato dohoda musí být chápána jako dohoda všech, a k udržení legitimity etablované vlády je zapotřebí přinejmenším předpokládané přitakání plnoletých jedinců, kteří pod touto vládou žijí. Nejméně nedokonalá ústava je ve své formě republikánská, protože zavádí prostřednictvím zastupitelského schematu většinovou vládu. Jedním z nejčastěji uváděných Madisonových zásahů do politických sporÚ během doby, kdy již byl na odpočinku, je opozice vůči doktrině Johna Caldwella CALHOUNA, která podporovala možnost zrušení zákonÚ vlády Spojéných státÚ jednotlivými státy federace. Madison namítal, že tato koncepce tím, že se snaží přeměnit přirozené právo odporu vůči tyranské vládě v obyčejný ústavní mechanismus, by ve skutečnosti vyústila ve vládu menšiny.
Madisonovými nejznámějšími pracemi jsou příspěvky do Federalistických listů, souboru esejů publikovanému poprvé v letech 1787-88. Federalistické listy (jejíllŮž přispěvateli byli také Hamilton a John Jay) zůstávají klasickým výkladem a obhajobou americké ústavy. MadisonÚv první a nejskvělejší esej v této řadě (č.IO) objasňuje důvody, proč podporoval většinové pravidlo pouze jako nejméně nedokonalý systém vlády, a specifikuje výhody americké republiky oproti dřívějším lidovým vládám. Charakteristickými chybami lidové vlády jsou hloupost (krátkozrakost a nestabilita) většiny a většinová tyranie (nespravedlnost k menšinám). Madison tvrdí, že lékem na tyto nedostatky není (jak se domnívalo tradiční republikánské myšlení) snaha udržet republikánské společnosti malé a jednoduché (takže se veřejné dobro dá snáze rozpoznat, a není tak pravděpodobné, že budou existovat osamocené menšiny), ale rozšiřovat je a činit rozmanitějšími. Systém reprezentace může řešit problém hlouposti, jsou-li zvoleni schopní zástupci. Ve větších volebních okrscích velké republiky bude počet dobrých kandidátů za každý okrsek větší a volební korupce obtížnější. Ve hře je tu více zájmů a více voličÚ, takže kandidáti mají větší naději na úspěch. Ve velké republice se také zjednodušuje problém většinové tyranie: "Čím větší je rozmanitost stran a zájmů, tím méně je pravděpodobné, že většina... bude mít společný motiv napadnout práva jiných občanů; a když už takový společný motiv existuje, bude pro všechny, kdo jej pociťují, těžší odhalit svou vlastní sílu a jednat ve vzájemné shodě." (The Federalist, č.lO, s.83) Madison končí svou argumentaci dodatkem, že rozdělení vlády do tří oblastí a rozdělení legislativní oblasti do dvou komor tvoří nezbytnou "pomocnou prevenci" před nedostatky republikánství. Každá část vlády mÚže jiné zabránit v tom, aby vládla nespravedlivě; navíc trvalejší oblasti vlády (exekutivní a soudní) a horní sněmovna mohou dodat prvek stability a užitečného pozdržení, aby mohl převládnout "chladný a rozvážný smysl společenství" nad "dočasnými omyly a falešnými iluzemi", které ovlivňují veřejné mínění (The Federalist, č.63, s.384). MadisonÚv systém pluralitní společnosti a rozdělené vlády upoutal ve dvacátém století pozornost kritikÚ, kteří jej vnímají jako příliš negativní. Madisonova propracovaná opatření proti nerozumné a nespravedlivé vládě činí, zdá se, vládu velmi obtížnou. Obhájci Madisonova myšlení (a amerického politického systému, který toto myšlení obsahuje) odpovídají, že Madison nechtěl, a ani neočekával, že ono pozdržení legislativních procesÚ se bude rovnat nehybnosti; vždyť Madison byl jedním z hlavních zastánců posílení vlády a jeho argumenty neměly neutralizovat její posílení, ale jen ujistit ty, kdo o tom pochybovali, o její bezpečnosti.
Madison se stal jedním z nejlepších kritiků Hamiltona. Mnoho z esejů, které vydal v devadesátých letech, jsou v rozporu s argumenty z jeho federalistického období, neboť dávají větší dÚvěru schopnostem většin a podporují spíše společenskou solidaritu než rozmanitost. MadisonÚv stranický systém z republikánského období skýtá zpÚsob, jak překonat jistou omezenost a neprůchodnost ústavního systému, který hájil jako federalista. Někteří z těch, kdo si všimli tohoto druhého Madisonova systému, jej proto označovali za méně schopného myslitele a politika, než byli dÚslednější Hamilton a Jefferson.' Obhajoba Madisona by mohla spočívat v tom, že Madisonovy přednosti jsou právě v jeho skeptickém přístupu k oběma teoretickým systémÚm, k nimž se hlásil. JZ

odkazy
t Hamilton, A., Jay, J., Madison, J.: The Federalist Papers, ed. C. Rossiter. New York: New American Library,1961.
literatnra
Epstein, D.F.: The Political Theory (i(" The Federalist". Chicago: University of Chicago Press, 1984.
Madison, J.: The Mind ()(the Founder, ed. a předml. M. Meyers, Hanover, NH a Londýn: University Press of New England, 1981.
Zvesper, J.: The Madisonian systems. Western Political Quarterly 37 (1984) s.236-56.